Kontext jako začátek návrhu
Při návrhu školy vždy začínáme od kontextu místa, do kterého ji navrhujeme. Z prostředí, krajiny a charakteru obce nebo města vycházejí první koncepční úvahy o tom, jak školu v daném místě formovat. Když navrhujeme školu na okraji Bratislavy, nevytváříme jen budovu, ale celý kampus, kde lze trávit celý den. Místo, kam se chodí sportovat, na výstavy nebo koncerty. Taková škola se stává přirozenou součástí města, za kterou má smysl dojet i z centra.
Naopak při návrhu škol v menších obcích hledáme, jak může škola posílit komunitní život a nabídnout vhodné vnitřní i venkovní prostory pro společné trávení času. Venkovní veřejný prostor je pro školu stejně důležitý jako ten vnitřní, protože škola už dávno nefunguje jen během výuky. Dnes je to otevřený dům, který žije i odpoledne a večer, nabízí své prostory pro kroužky, výtvarné či hudební aktivity, keramiku, nebo pro využití sportovišť veřejností a místními kluby.
Prostředí, do kterého škola vstupuje, zásadně ovlivňuje její návrh. Škola by měla být v urbanismu čitelným a sebevědomým bodem, který odkazuje na význam této veřejné instituce. Zároveň má kolem sebe vytvářet kvalitní veřejný prostor, který podporuje život i mimo vyučování. Budova školy dnes není uzavřený objekt, ale otevřený dům pro všechny.
Vnitřní uspořádání
Vnitřní prostor školy je vždy definovaný jejími uživateli. Základní škola bude mít jiné prostorové uspořádání než střední nebo vysoká. U základních škol, kde jsou hlavními uživateli děti jednající spontánně, je důležité pracovat se dvěma základními prostorovými principy – učebnami pro soustředěnou výuku a společnými prostory.
Učebny musí poskytovat co nejlepší podmínky po stránce světla, akustiky a tepelného komfortu. Měly by umožňovat i výuku venku a žákům dávat možnost si prostor přizpůsobit podle sebe, aby k němu měli vztah a cítili za něj odpovědnost. Zároveň by měly být co nejvíce flexibilní a umožňovat různé způsoby uspořádání.
Společné části školy jsou jejím srdcem – podobně jako náměstí v centru města. Zde se potkávají všichni a probíhá neformální výuka. Jsou to prostory, které vybízejí k objevování a prozkoumávání. Nabízejí velké otevřené atrium s posedovým schodištěm, které může fungovat jako školní hlediště nebo amfiteátr pro společné akce. Zároveň v nich vznikají klidná zákoutí pro individuální práci nebo menší skupiny.
Prostory se odlišují svým charakterem a vytvářejí přirozený přechod z velkého otevřeného světa do menších náměstí před několika učebnami, kde probíhá neformální výuka. Kolem hlavního atria, našeho „školního náměstí“ umísťujeme funkce, které podporují život školy a sociální interakce: knihovnu, školní klub nebo výstavní prostory. Stejně jako ve městě stojí nejdůležitější stavby na náměstí, i tady se soustřeďují místa, která propojují školní komunitu.
Škola jako krajina učení
Každá škola, na které pracujeme, je pro nás výsledkem propojení venkovního prostředí, kontextu a samotné budovy. Architektura školy nevzniká izolovaně. Reaguje na své okolí a zároveň do něj vstupuje jako nové veřejné místo otevřené všem.
Usilujeme o to, aby škola vytvářela celistvou krajinu učení, která umožňuje vzdělávání všude kolem sebe, nejen v lavici, ale i na chodbách, v atriu, na dvoře nebo v zahradě. Celý prostor školy by měl aktivně podporovat vzdělávání, rozvíjet zvídavost a umožňovat různé formy sociálního kontaktu, ať už v malých skupinách, nebo ve větším společenství.
Dobře navržená škola dává dětem i dospělým možnost prostředí měnit, objevovat a přetvářet podle potřeby. Tak vzniká místo, které inspiruje, rozvíjí a přirozeně učí. Stále totiž platí myšlenka nám dobře známého filozofa: „Škola hrou.“
