Od koldomů po coliving. Sdílené bydlení jako fenomén architektury

Téma colivingu, tedy sdíleného bydlení, v poslední dekádě zažívá značný boom – zatímco pro investory jde o relativně novou byznysovou příležitost, architekti mohou v lecčems navázat na dílo svých meziválečných kolegů. Projekty týkající se takového typu bydlení, které je charakteristické obýváním velmi malých soukromých jednotek a sdílením společných prostorů v rámci budov, zažívají v současnosti svůj rozmach především ve velkých kosmopolitních městech od New Yorku po Amsterdam. V Česku je moderní coliving zatím v plenkách, a tak u nás vznikají teprve první stavby takového typu – v následujících letech se nicméně očekává jeho rozvoj po vzoru jiných evropských velkoměst.

Ještě o několik dekád dříve pak vznikaly „colivingové“ budovy například v Anglii. Jednu z nejstarších realizací kolektivního bydlení v moderní době představuje projekt Lawn Road Flats (nebo také Isokon Building) v Londýně ze začátku 30. let podle návrhu architekta Wellse Coatese. Myšlenky projektu přitom vycházely obecně od skupiny MARS (Modern Architectural Research Group), britské odnože slavného modernistické platformy CIAM (Mezinárodní kongres moderní architektury). Stavba nabízela vedle jídelny také společnou prádelnu, bar a velkou komunitní střešní terasu. Dnes se jedná o kulturní památku, do značné míry také kvůli tomu, že v budově pobývali profesoři Bauhausu Walter Gropius, Marcel Breuer či László Moholy-Nagy.

Jak už bylo řečeno, dnes je coliving fenoménem zejména světových velkoměst, kde vznikají moderní stavby poplatné aktuálním estetickým trendům. Mezi investory ostatně převažují soukromí developeři a globální poskytovatelé colivingu, zejména v evropských severských zemích je však coliving tradičně podporován na státní úrovni, takže zde vznikají obdobné projekty také v menších městech i na jejich okrajích, aby se vycházelo vstříc potřebám například mladých rodin a seniorů. Takové celky mají mnohem civilnější charakter, může jít o skupinu řadových domů nebo nízkých bytových staveb zpravidla se společným zeleným dvorem. Boom dánského kolektivního bydlení začal už na konci šedesátých let, ovlivněn také článkem psychologa Bodila Graae nazvaným „Každé dítě by mělo mít 100 rodičů“.

Po světě se aktuálně dokončuje nespočet colivingových projektů rozmanitého charakteru a podoby – od rekonstrukcí městských bytových domů po nové obytné komplexy. Podle všeho se bude tato stavební typologie dále rozvíjet a důležitým úkolem architektů bude schopnost zajistit obyvatelům colivingu kvalitní prostory s důrazem na jejich flexibilní využívání, aby mohly obstát zejména v delším časovém horizontu. A aby se staly kvalitní součástí našich měst po architektonické i urbanistické stránce.