Coliving jako lék na městskou samotu?

Ačkoli to vypadá, že žijeme ve světě, ve kterém jsme neustále ve spojení skrze chaty, stories, lajky a notifikace, cítíme se více osamělí než kdy dříve. Tento paradox má dokonce i své jméno – říká se mu hyperkonektivita a označuje intenzivní a všudypřítomné propojení lidí pomocí technologií. Zkrátka takovou tu známou situaci, kdy v jedné chvíli s kamarády domlouváme setkání přes Messenger, řešíme pracovní věci na e-mailu a k tomu přidáváme srdíčka k fotkám na Instagramu. Problémem je, že hyperkonektivita výrazně mění způsob, jak spolu komunikujeme, jak vytváříme vztahy a v důsledku i to, jak fungujeme v rámci společnosti. Znamená, že jsme sice nepřetržitě dostupní, ale také že se mnohem snadněji stírá hranice mezi pracovním a soukromým životem a komunikace s ostatními je sice častější, ale také mnohem povrchnější. Neustálé cinkání notifikací snižuje schopnost soustředění a přispívá k úzkostem včetně dnes již známého FOMO – “fear of missing out”. A tak sice můžeme zažít skrze reels zblízka zážitky lidí z celého světa, ale nakonec se po tom všem cítíme spíše odcizení než jakkoli propojení. Věda pro tento stav používá pojem prodloužená samota (extended loneliness), tedy osamělost způsobená nadbytkem povrchních spojení, nikoli jejich nedostatkem, jako je tomu u “normální” samoty.

Kvalita nad kvantitou – coliving jako “městská vesnice”

Pojďme si to tedy shrnout – čelíme fragmentaci komunity z důvodu masivní urbanizace a hyperkonektivitě, která v důsledku přináší bezprecedentní samotu. Může coliving, koncept, který slibuje komunitu, autenticitu a blízkost, tento problém vyřešit? Mohou společné večeře, filmové večery nebo fakt, že si s někým popovídáme při vaření, pomoci od osamělosti?
Coliving by měl být víc než jen spolubydlením – mělo by se jednat o prostor, ve kterém hrají hlavní roli komunita a sdílené hodnoty. Život v něm by měl pomáhat budovat nejen sociální, ale také emoční odolnost. Děje se to ale v reálu? Není coliving jen další byznys model, který má mladé zlákat na předražené spolubydlení? Pojďme se podívat na data – např. izraelská síť Venn uvádí, že po šesti měsících v colivingu klesla u zkoumaných lidí osamělost o 50 %. Podobné výsledky přinesl i výzkum filipínského projektu MyTown – 71 % nájemníků a nájemnic uvedlo, že coliving výrazně snížil jejich pocit izolace a 90 % z nich ho dokonce označilo za “nový domov mimo svůj původní domov”. Studie z Německa zase srovnávala v období covidu obyvatele cohousing komunit s lidmi v tradičních sousedstvích a zjistila, že obyvatelé cohousingů vykazují nižší míru depresí a úzkostí a častěji v případě konfliktů využívali sociální podporu místo úniku do izolace.

Coliving je někdy prezentován jako promyšlený koncept, který musí vznikat v rámci sofistikovaných architektonických řešení a leckdy zahrnuje i komunitní manažery či mentory, kteří pomáhají předcházet konfliktům. Studie ale jasně ukazují, že střešní bar ani kouč zas tak třeba není. I malá osobní setkání (krátký rozhovor, společné vaření, vyprávění zážitků z práce) totiž snižují pocit osamělosti víc než hodiny online komunikace. Nejde tedy ani tak o množství interakcí, které se budou odehrávat v designových společenských místnostech, jako o jejich hloubku. Kvalita interakcí je jednoznačně důležitější než jejich kvantita. Zkrátka to, že vám někdo uvaří čaj, když jste nemocní a zeptá se, jak vám je, je nad všechna srdíčka na Instagramu.

Coliving tak lze vnímat jako reakci na hlubší potřebu dnešní společnosti – nebýt sám. Je fér říct, že není pro každého, ale pro mnoho lidí může představovat takovou moderní formu městské vesnice – místo, kde se navzájem známe, pomůžeme si, když je třeba a kde se spolu jen tak na chvíli zastavíme a poklábosíme. Bezpečný a známý prostor obklopený džunglí povrchních městských vztahů. Coliving zároveň umožňuje poměrně velkou míru flexibility, kterou vstříc budoucím výzvám, jako je klimatická krize nebo stárnutí populace, můžeme ocenit. Může aspirovat na to stát se novým městským standardem nejen pro tolik avizované mladé, ale i pro seniory, kteří budou stále více hledat bezpečné a zároveň živé a dostatečně interaktivní prostředí.

O autorce

Hana Janská pracuje jako socioložka, konzultantka, facilitátorka a lektorka. Je absolventkou FSV a FF UK v Praze. Jako kulturoložka a urbánní socioložka studovala fungování komunit různého měřítka ve Švédsku, Rakousku či Portugalsku. Ve své práci se snaží oslovit, zaujmout a propojit co nejširší okruh aktérů. Ti jsou klíčem pro vznik dlouhodobě lepších míst k životu pro všechny. Usiluje o budoucnost, kde mají obce kromě městských architektů také své městské sociology. Spoluzaložila spolek Socionaut. V současné chvíli pracuje jako analytička ve STEM.

Použité zdroje

• Německá studie srovnávající lidi žijící v colivingu a tradičních sousedstvích.
• Studie o samotě Evropské komise z r. 2022.
• Studie NIVEA.
• Venn coliving studie.
• Loneliness in Europe (2024), Sylke V. Schnepf, Béatrice d’Hombres, Caterina Mauri