Coliving jako doplněk, ne náhrada bydlení
Právě v tom je londýnský přístup zajímavý. Coliving zde není chápán jako univerzální odpověď na bytovou krizi ani jako náhrada dostupného bydlení. Město naopak jasně říká, že tento model může rozšířit nabídku bydlení pro určitou skupinu obyvatel, typicky jednotlivce, kteří nemohou nebo nechtějí bydlet ve sdíleném bytě či klasickém nájmu. Zároveň ale neplní stejné standardy jako běžné bydlení a není vhodný pro dlouhodobé potřeby všech domácností, například rodin. Proto nemá být považován za dostupné bydlení.
To je důležitá zpráva i pro českou debatu. Pokud má coliving vstoupit do měst jako legitimní forma bydlení, neměl by být ani nekriticky adorován, ani automaticky odmítán. Potřebuje jasné vymezení. Co ještě je coliving? Co už je jen hotel s delším pobytem? A kdy se z něj stává nástroj, který místo doplnění nabídky vytlačuje klasické byty?
Londýnský plán pracuje s několika principy, které by mohly být inspirativní i pro Prahu, Brno nebo další česká města.
Prvním je lokalita. Velkokapacitní sdílené bydlení má vznikat v dobře obsloužených částech města, s kvalitní veřejnou dopravou, dostupností služeb a možností každodenního života bez auta. V londýnské logice jde o car-free development, tedy stavby, které nemají posilovat automobilovou závislost. To je zásadní rozdíl oproti představě, že coliving lze umístit kamkoliv, kde je volný pozemek. Funguje tehdy, když je součástí městské infrastruktury, ne její náhradou.
Druhým principem je vztah k okolí. Coliving nemá být uzavřený produkt pro jednu cílovou skupinu, oddělený od zbytku města recepcí a marketingovým brandem. Londýnská metodika zdůrazňuje aktivní parter, veřejně přístupné vybavení, propojení s ulicí a dopad na lokální ekonomiku. Restaurace, kavárny, coworking nebo další služby mohou sloužit nejen rezidentům, ale i sousedství. Dobře navržený coliving tak může do lokality přinést život, služby a novou sociální energii. Špatně navržený naopak vytváří další monofunkční ostrov.
