Coliving se v Česku zatím nedá popsat jako hotový trh. Spíš jako typologie v pohybu, která se teprve učí rozlišovat mezi tím, co je skutečně sdílené bydlení, co je studentská rezidence, co je mikrobytový development a co je jen běžné spolubydlení přebalené novým slovníkem. Právě tahle nejednoznačnost je pro české prostředí typická. Zatímco v Londýně, Amsterdamu nebo Berlíně se coliving postupně etabloval jako samostatný investiční a provozní model, u nás vzniká spíš v mezerách mezi několika zavedenými kategoriemi: studentským bydlením, nájemním bydlením, serviced apartments, aparthotely a kompaktním městským bydlením.
To ale neznamená, že by český coliving neexistoval. Jen je potřeba ho číst opatrněji. Ne jako jeden jasný produkt, ale jako soubor principů: menší soukromá jednotka, vyšší důraz na společné prostory, profesionální správa, flexibilnější forma bydlení a alespoň základní snaha vytvářet komunitu. Rozhodující přitom není samotná velikost pokoje nebo bytu. Klíčové je, jestli sdílené zázemí není jen marketingový doplněk, ale skutečná součást provozního modelu domu.
Nejčitelnější českou větví colivingu jsou studentské rezidence nové generace. Formálně se často neoznačují jako coliving, typologicky se mu ale přibližují nejvíc: pracují s menší soukromou jednotkou, sdíleným zázemím, službami, provozní správou a komunitní vrstvou.
Nejsilnější referencí v tomto směru je THE FIZZ Prague / Student House Holešovice. Projekt na Praze 7 ukazuje, že i studentské bydlení může být architektonicky sebevědomou městskou stavbou, ne jen efektivním ubytovacím strojem. Dům pracuje s pevnou uliční čárou, otevřeným parterem, nárožím, stromořadím i městským měřítkem Holešovic. Díky tomu nepůsobí jako izolovaný internát, ale jako součást širší proměny čtvrti. Jeho význam pro českou debatu o colivingu není jen v počtu pokojů, ale hlavně v tom, že propojuje provozní logiku studentského bydlení s ambicí kultivovat veřejný prostor.
Vedle realizovaných studentských rezidencí je důležité sledovat také připravované projekty, které už pracují s kolejemi jako s plnohodnotnou městskou typologií. Příkladem je projekt 17square / Univerzitní kolej Olomouc od studia Perspektiv pro REDSTONE. Komplex o velikosti 25 311 m² není navržený jen jako ubytovací kapacita, ale jako propojený areál s funkčním parterem, prostupnými komunitními místy, vnitrobloky, zahradami a střešními terasami. Návrh reaguje na charakter Olomouce jako města parků, náměstí a zelených pásů: směrem k ulici drží pevnější městskou hranu, zatímco do parkových ploch se hmota postupně drobí a otevírá. Právě tato práce s přechodem mezi městským blokem, zklidněným vnitroblokem a zelenou strukturou města ukazuje, kam se může studentské bydlení nové generace posouvat. Nejde jen o efektivní soubor pokojů, ale o prostředí, které má podporovat každodenní pobyt mimo samotnou budovu, neformální setkávání a sounáležitost s místem. V kontextu českého colivingu je 17square zajímavý tím, že komunitní principy nepřidává až jako interiérovou službu, ale zakládá je už v urbanistickém řešení areálu.
Důležitou roli mimo Prahu hraje DOMEQ v Brně. Koncept prémiového ubytování, který rozvíjí průmyslový developer CTP v rámci svých městských kampusů, ukazuje jinou polohu colivingu – vyrostlou z logiky průmyslových a kancelářských areálů, kde se přirozeně prolíná práce, služby a každodenní život. DOMEQ dnes v brněnském areálu Ponávka provozuje stovky plně vybavených jednotek – od kompaktních studií po prostornější formáty. Cílí na studenty, expaty, mladé profesionály i lidi, kteří hledají okamžitě dostupné zázemí bez dlouhodobých závazků. Součástí je sdílené zázemí, jako je coworking, fitness, lounge zóny, střešní terasy nebo privátní kino. Kromě Ponávky se koncept postupně rozšiřuje do dalších lokalit. Důležitý je i urbanistický kontext. DOMEQ vzniká v rámci proměny bývalých brownfieldů v okolí centra Brna na smíšené městské kampusy kombinující kanceláře, služby, retail a ubytování. Coliving tu nefunguje jako oddělený rezidenční produkt, ale jako součást širší městské transformace.
Do stejné kategorie lze zařadit také Kampus Palace v Ostravě. Ten je zajímavý především tím, že nevzniká jako novostavba, ale jako využití historické budovy v centru města. Kombinuje studentské bydlení, společné prostory a městskou dostupnost. Pro český kontext je důležité, že ukazuje potenciál colivingových principů i mimo Prahu a Brno, tedy ve městech, která řeší jinou kombinaci dostupnosti bydlení, studentského života a oživování center.
Studentská větev je dnes v Česku nejpřesvědčivější právě proto, že má jasně definovaného uživatele. Student nebo zahraniční student nepotřebuje jen byt. Potřebuje také jednoduchý vstup do města, základní služby, sociální vazby a prostředí, které zvládne nahradit část toho, co by jinak hledal složitě a individuálně. V tom se studentská rezidence nové generace nejvíc přibližuje původnímu smyslu colivingu.
Druhou větev tvoří projekty, které se už samy častěji označují jako coliving. Nejsou primárně studentské, ale míří na širší skupinu lidí v přechodové životní fázi: expaty, mladé profesionály, digitální nomády, lidi po přestěhování do města nebo ty, kteří nechtějí řešit dlouhé smlouvy, vybavení bytu a nejistoty běžného nájemního trhu.
Sem patří například Youston co-living na Hartigově ulici v Praze 3. Projekt nabízí plně vybavená studia s vlastní koupelnou a kuchyňkou, flexibilní pronájmy a poměrně široký balík sdílených funkcí: společnou kuchyni, lounge, pracovní prostory, fitness, saunu, kino nebo střešní terasu. Z typologického hlediska je Youston jeden z nejčistších českých příkladů colivingu, protože se nesnaží být klasickým bytovým domem. Jeho logika stojí na kombinaci soukromí, flexibility a sdíleného zázemí.
Zároveň je u podobných projektů důležité sledovat kvalitu provedení. Coliving se může snadno zvrhnout v pouhé zahuštění ubytování s hezkým názvem. Rozhodující je proto nejen počet sdílených místností, ale jejich velikost, dostupnost, atmosféra, skutečné využití a způsob správy. Komunitu nevytvoří místnost nazvaná lounge. Vytvoří ji až provoz, dramaturgie domu a každodenní důvody, proč se v těchto prostorech potkávat.
Menší a měkčí polohu této větve reprezentují projekty typu Prague Nomad nebo Bro-coli. Ty stojí blíž ke sdílenému bydlení a komunitnímu provozu než k velké developerské typologii. Jejich význam není primárně architektonický, ale kulturní a provozní. Ukazují, že poptávka po colivingu nevzniká jen kvůli ceně bydlení. Vzniká také kvůli samotě ve městě, mobilitě práce, mezinárodnímu studiu a potřebě rychle se napojit na nové prostředí.
Třetí proud je pro české prostředí možná nejrozšířenější, ale zároveň nejproblematičtější. Jde o kompaktní městské bydlení, které přebírá některé colivingové prvky, aniž by bylo plnohodnotným colivingem. Typicky má malé jednotky, sdílený vnitroblok, prádelnu, kolárnu, střešní terasu, fitness nebo komunitní místnost. Prodejně se často tváří jako nový městský životní styl. Ve skutečnosti ale může jít stejně dobře o investiční mikrobyty, které budou dál pronajímány individuálně.
To samo o sobě není špatně. Jen je potřeba tuto kategorii přesně pojmenovat. Nejde o coliving v užším smyslu, ale o rezidenční development, který do běžného bydlení přidává sdílenou vrstvu.
Kultivovaným příkladem je BackYard Dejvice od developera PSN. Rekonstrukce domu z 30. let minulého století v Praze 6 pracuje s malými jednotkami, zeleným vnitroblokem, gril zónou, prádelnou a kolárnou. Architektonicky je důležitá citlivost zásahu: nejde o agresivní maximalizaci metráže, ale o kompaktní městské bydlení, které se opírá o atmosféru místa a kvalitu společného dvora. BackYard je proto vhodné číst spíš jako „colivingové principy v běžném bytovém domě“ než jako čistý colivingový projekt.
Podobnou mezipozici mají projekty jako MyMozart nebo JITRO. MyMozart na Smíchově pracuje s plně vybavenými malometrážními byty a službami v domě, JITRO ve Vršovicích přidává k rezidenčnímu bydlení sdílenou střešní terasu, kuchyňku, gril, wellness, fitness, prádelnu nebo kolárnu. Ani jeden z těchto projektů není potřeba vydávat za coliving v pravém slova smyslu. Přesto ukazují důležitý posun: sdílené zázemí se z prémiového doplňku stává běžnou součástí nového městského bydlení.
Ještě výraznější provozní ambici má Momentum Smíchov. Projekt malometrážních bytů u Na Knížecí pracuje s jazykem „smart living“ a vedle malých jednotek nabízí komunitní a společenské prostory, lounge, fitness, saunu nebo střešní terasu. Právě zde se český trh přibližuje mezinárodnímu modelu, kde malá soukromá jednotka dává smysl pouze tehdy, pokud ji vyvažuje kvalitní společné zázemí a výborná městská poloha.
U mikrobydlení je ale potřeba být nejopatrnější. Colivingové prvky tu mohou být skutečnou kvalitou, ale také alibi pro příliš malé byty. Kritériem by proto nemělo být, zda má projekt střešní terasu nebo fitness. Kritériem je, zda celek nabízí důstojné bydlení, funkční soukromí, přiměřený standard a sdílené prostory, které mají každodenní smysl.
Samostatnou větev tvoří profesionálně spravované nájemní bydlení, které se inspiruje colivingem, ale zůstává širší rezidenční platformou. Sem patří například Mint Living. Jeho projekty nestojí primárně na sdílení kuchyně nebo koupelny, ale na plně vybavených nájemních bytech, službách, správě domu a snaze vytvářet komunitní život skrze akce a aktivaci společných prostor.
Tento proud může být pro budoucnost českého bydlení velmi důležitý. Ne každý chce žít v colivingu. Ale stále víc lidí může chtít bydlet v nájemním domě, který není anonymní, má profesionální správu, jasná pravidla, kvalitní služby a umí vytvářet vztah mezi rezidenty i místem. V tom se colivingové principy propisují do mainstreamu nájemního bydlení.
Z pohledu architektury je tady zásadní otázka měřítka. Pokud má komunitní vrstva fungovat, musí být propsaná do dispozic, parteru, vnitrobloků, střech, vstupních hal i provozu domu. Nestačí uspořádat grilování jednou za měsíc. Komunitní bydlení začíná u toho, jestli dům přirozeně vytváří místa pro neformální setkávání, aniž by rezidenty nutil ke společenskosti.
Nejzajímavější projekty se teprve chystají. Český coliving se začíná přesouvat z malých a středních projektů do velkých městských struktur: konverzí administrativních budov, polyfunkčních bloků a projektů navázaných na dopravní uzly. Tady už nejde jen o bydlení jednotlivce, ale o otázku, jak má vypadat nová městská infrastruktura pro mobilnější, flexibilnější a méně vlastnický způsob života.
Dům Radost je v tomto ohledu zásadní reference. Konverze funkcionalistické ikony na Žižkově od studia QARTA má přinést velký objem nájemního bydlení v režimu blízkém colivingu, doplněný o služby, kulturní a společenské funkce. Je to příklad, který posouvá debatu od novostaveb k adaptivnímu využití existujících budov. Pokud se podaří najít správnou rovnováhu mezi památkovou hodnotou, novým provozem a městským parterem, může jít o jeden z nejdůležitějších českých příkladů této typologie.
Podobně důležitý je projekt Metro / Mesh Invalidovna. Jeho síla spočívá v napojení na veřejnou dopravu a v kombinaci nájemního bydlení, colivingu, komunitního centra, retailu a úprav veřejného prostoru kolem stanice metra. Právě takové projekty ukazují, že coliving nemusí být jen interiérový koncept. Může být součástí dopravně dostupné, energeticky úsporné a funkčně promíšené městské vrstvy.
V Brně podobnou ambici naznačuje BRIXX. Polyfunkční městský blok u kampusu Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice kombinuje byty, kanceláře, služby, coworking a work & live jednotky. Je to důležitý příklad toho, že colivingové uvažování se přirozeně propojuje s lokalitami, kde se potkává studium, práce, zdravotnictví, výzkum a městská mobilita. Nejde jen o sdílené bydlení, ale o nový typ městského ekosystému.
Zajímavým budoucím směrem je také Pragovka. I když konkrétní podoba rezidenční části ještě není veřejně čitelná ve stejné míře jako u jiných projektů, samotný areál má pro coliving mimořádně vhodné předpoklady: industriální charakter, kulturní provoz, ateliéry, veřejné akce, kreativní komunitu a potenciál propojit bydlení s prací, kulturou a městským životem. Právě tady by coliving nemusel vznikat jako izolovaná služba, ale jako přirozená součást širší čtvrti.
Český coliving dnes tak nemá jednu podobu. Dá se ale rozdělit do pěti základních proudů.
První tvoří studentské rezidence nové generace, které jsou zatím nejčitelnější a architektonicky nejlépe uchopitelné. Druhý proud představuje flexibilní bydlení pro expaty, mladé profesionály a digitální nomády, kde je zásadní provozní model a schopnost vytvářet komunitu. Třetí proud tvoří mikrobydlení se sdíleným bonusem, které je nejrozšířenější, ale zároveň vyžaduje největší kritičnost. Čtvrtý proud představuje profesionální nájemní bydlení s komunitní vrstvou, které může colivingové principy dostat do širšího mainstreamu. Pátý proud tvoří velké konverze a polyfunkční městské hybridy, kde se coliving stává součástí širší transformace města.
Pro českou debatu je důležité neplést si coliving s malým bytem. Skutečný coliving není jen odpověď na drahé bydlení. Je to jiný vztah mezi soukromým a společným, mezi bytem a domem, mezi rezidentem a městem. Kvalitní coliving nevzniká tím, že se zmenší jednotky a přidá se společenská místnost. Vzniká tehdy, když architektura, provoz a komunita tvoří jeden promyšlený celek.
Český trh je v tomto ohledu teprve na začátku. A možná je to dobře. Ještě není svázaný jednou šablonou. Může se učit ze zahraničních modelů, ale zároveň reagovat na specifika českých měst: historickou strukturu, brownfieldy, dostupnost veřejné dopravy, silnou roli studentských center i rostoucí tlak na nájemní bydlení. Největší potenciál proto neleží v kopírování londýnských nebo berlínských vzorů. Leží v hledání české verze sdíleného městského bydlení, která nebude jen úspornější, ale také kvalitnější, sociálně bohatší a lépe zapojená do města.
Coliving se v Česku zatím nerodí jako hotová kategorie. Rodí se jako sada otázek. Kolik soukromí člověk skutečně potřebuje? Jaké prostory má smysl sdílet? Kdy je komunita přirozená a kdy už jen marketingová? A může dům nabídnout víc než součet jednotlivých bytů?
Právě odpovědi na tyto otázky rozhodnou, jestli český coliving zůstane jen realitním buzzwordem, nebo se stane jednou z relevantních forem městského bydlení pro příští dekádu.
Použité fotografie a vizualizace:
