Je barva lavice důležitá?
Interiér je vrstvou, která navazuje na architekturu a pracuje s emocemi, orientací v prostoru i inkluzivitou. Nevyplňuje formu, ale přirozeně ji rozvíjí. Vlastní narativ často vytváříme z kontextu místa. V jiných případech ponecháváme prostor pro individuální dotváření samotnými uživateli. Do prostředí někdy zasahujeme jen citlivě, téměř „akupunkturně“. Školy umístěné v krajině si doslova žádají využití principu inside–out, kdy příroda „vstupuje“ do interiéru a dětské aktivity se přelévají ven – hranice mezi interiérem a exteriérem se tak prakticky stírá.
Při návrzích vycházíme z výzkumem podložených pedagogicko-prostorových principů. Ty nám pomáhají strukturovat práci s barvami a materiály s ohledem na měřítko prostoru. Barva lavice sama o sobě školu nezmění. V kontextu celého prostoru však může podpořit soustředění i celkovou estetiku a vztah k prostředí.
Škola hrou dnes
Princip školy hrou prošel moderní transformací a po dlouhých letech už není jen alternativou ke konvenčnímu vzdělávání. Stal se základem moderních metod rozvoje autonomie, zvídavosti a vnitřní motivace dítěte, které jsou dnes široce uplatňovány při návrhu škol budoucnosti. U mladších dětí se tyto principy promítají do různých typů her – haptických panelů, prolézaček, popisovatelných stěn nebo hodin vaření, zahradničení či hudby. Vnímání starších dětí může být často rozporuplné, a proto je důležité umožnit jim přístup k různým typům stimulů – například prostřednictvím různých forem sezení, vysokých či balančních židlí nebo houpacích sítí. Prostory je tak potřeba navrhovat nejen pro zábavu, ale i pro emoční regulaci.
Jedním ze současných rozvinutí těchto principů je koncept učební krajiny (learning landscape), formovaný myšlenkami a výzkumem Rosan Bosch. Škola v tomto pojetí není souborem uzavřených tříd, ale plynulým prostorem podporujícím soustředění, spolupráci i pohyb, ve kterém mají stejně důležité místo ticho a klid. Učení se tak přirozeně rozšiřuje i do předprostorů a běžně nevyužívaných zón.
Další přístupy staví na flexibilitě prostředí, která podle výzkumů pozitivně ovlivňuje vzdělávací výsledky, a na vytváření menších měřítek prostoru podporujících pocit bezpečí a možnost zklidnění. Podlahy a stěny přestávají být pasivní kulisou – stávají se aktivními prvky podněcujícími zvídavost a kreativitu. Pobytové schody posilují pocit komunity a bezpečí, což jsou klíčové faktory při prevenci šikany a podpoře sociální inkluze.
Barevnost a materiály jako opak institucionálního jazyka
Příběhy prostoru vyprávějí barvy, tvary a použité materiály. Výraznější a aktivnější barvy využíváme především ve společných zónách, tlumené a klidné pak v prostorách určených pro individuální práci nebo relaxaci. Organické tvarování prvků, dřevěné povrchy konstrukcí i nábytku na míru vnášejí do interiéru prvek přírody a přispívají ke snižování stresu. Využívání inovativních materiálů, jako jsou recykláty, podporuje environmentální uvědomění a učí principům cirkularity nejen děti. Neutrální palety ve třídách podporují soustředění a umožňují individualizaci prostoru.
Jak říká Rosan Bosch: „Prostor učí stejně jako učitel.“ Každá škola je výsledkem kombinace několika principů, které v synergii vytvářejí bohatou prostorovou skladbu a rozmanitost zážitků během školního dne – pro žáky, učitele i ostatní personál.
Náš přístup
Téma vzdělávání v našem studiu dlouhodobě rezonuje. Školám se věnujeme nejen v rámci architektonických soutěží, ale především při rozvoji projektů, které čeká realizace v následujících letech. Za vzácné považujeme, že tuto komplexní oblast můžeme rozvíjet napříč týmy pracujícími „pod jednou střechou“. Vzniká tak prostor pro diskusi a smysluplné propojení koncepčních principů architektury, veřejného prostoru a interiéru, s respektem k individuální specializaci a zkušenostem jednotlivých profesí.
O tom, jak při návrzích pracujeme s kontextem místa a vnitřním uspořádáním prostor, se můžete dočíst v článku Jak vypadala tvoje škola?
