S tvým návrhem moderního bytového domu v Lodecké ulici v centru Prahy si v roce 2011 získal Národní cenu za architekturu. Co si myslíš o názorech, které tvrdí, že Praha je skanzenem a nelze v ní budovat moderní architekturu?
Do značné míry sdílím ten pohled. Dokázali jsme si vybudovat systém nekonečného množství překážek. Odvážnější záměry potřebují krom násobku energie na prosazení ještě obrovskou míru štěstí, aby došly až do realizace. To vědí architekti i investoři. Výsledkem je, že se všichni drží u zdi. Ale jsme tu od toho, abychom s tím něco udělali.
Jak by měla města a budovy reagovat na potřeby moderní společnosti. Jakou roli zde má veřejný prostor?
Veřejný prostor zažívá renesanci. Myslím, že v poslední dekádě alespoň v hlavách. A někde dokonce už i v realizacích začínají auta vyklízet prostor, jež dlouho zabírala pěším a cyklistů. Jsme na začátku procesu vracení měst lidem.
Co si myslíš, že české architektuře chybí a co třeba konkrétně Praha nejvíce postrádá?
Odvaha dělat rozhodnutí. Je lepší stavět a třeba dělat chyby než raději nestavět. Praze pak chybí schopnost a pravomoc dotahovat věci – reformu místní správy. Město je tak rozdrobené a má tak složité vnitřní procesy, že jsou brutální překážkou rozvoje
Petře, máš za sebou už pestrou sbírku dokončených projektů. Je ale nějaká typologie, kterou by sis chtěl vyzkoušet?
Dobrá rada zní: nezveřejňuj svá přání, může se stát, že se pak vyplní 😊 Ale tak třeba: domov pro seniory – v mixu se školkou. Dvě hezky komplementární typologie.
Který z předsudků, které kolují o architektech ti přijde mylný?
Nejsme snílci velkých vizí odtržení od reality. Architekt musí znát život a jeho typologii i potřeby jako žádná jiná profese. Je to služba lidem, ne egu.
