Coliving se v českém prostředí často mylně zaměňuje za pouhé mikroapartmány. Ve skutečnosti jde o zcela odlišný typ bydlení, který stojí na sdílených prostorech, komunitě a specifickém dispozičním řešení. Coliving přináší novou logiku navrhování i ekonomiku projektů: rozhodující není cena pronájmu za metr čtvereční, ale výnosnost na jednotku či lůžko
Zatímco tradiční bydlení plní hlavně základní potřeby – přístřeší, jídlo a pocit bezpečí –, coliving jde dál. Jak ukázal Christopher Bledsoe ve své verzi Maslowovy pyramidy, dokáže uspokojit i vyšší patra: potřebu sounáležitosti, možnost navazovat vztahy i prostor pro vlastní seberealizaci. Sdílené prostory a služby tak rozšiřují základní funkci bytu a posouvají bydlení do nové roviny.
Coliving je proto atraktivní forma bydlení zejména pro generace, které dávají přednost zážitkům před vlastnictvím. Typickými cílovými skupinami colivingových projektů jsou studenti, kteří v nich zůstávají často jen jeden semestr, mladí profesionálové a expati nebo digitální nomádi, kteří střídají města i země typicky zhruba po jednom roce. Pro všechny tyto skupiny nicméně platí, že zážitek z bydlení je důležitější než samotné zázemí.
Architektonické řešení colivingu se proto zásadně liší od běžných bytových domů. Soukromé jednotky jsou velmi účelné a esteticky neutrální, tak aby byl poskytnut základní komfort, ale zůstal prostor pro personalizaci svým nájemníkem. Naopak společné prostory dostávají největší pozornost – jsou centrem života a díky svému výraznému architektonickému ztvárnění poskytují identitu celému konkrétnímu projektu. Stávají se jeho značkou, která prodává.
Typické patro v colivingovém domě má jinou skladbu, než je tomu u běžné bytové výstavby. Přibližně polovinu plochy v něm zabírají soukromé jednotky, kolem třetiny společné prostory a zbytek servisní zázemí. Pokud bychom tento poměr hodnotili tradičními měřítky efektivity, působil by nižší než u standardních bytových domů. Jenže coliving pracuje s jinou optikou. Důležitá tady není cena pronájmu za metr čtvereční, ale výnosnost počítaná na jednotlivou jednotku nebo lůžko. Menší plocha na jednu jednotku tak umožňuje až o třetinu vyšší počet obyvatel na stejnou hrubou podlažní plochu, a tím i odlišnou ekonomiku celého projektu.
Právě proto je u colivingových projektů klíčové hledat co nejefektivnější půdorysné uspořádání a jeho chytré využití. Díky tomu lze nabídnout nejen více jednotek, ale i větší a kvalitnější společné prostory – od coworkingových center a studoven přes komunitní kuchyně a kavárny až po prádelny, kina, herny nebo venkovní terasy. Každý metr čtvereční má svůj význam a musí být smysluplně využit tak, aby přinášel maximální užitek obyvatelům i investorům.
V českém prostředí se coliving někdy mylně zaměňuje za pouhé mikroapartmány – malé jednotky bez přidané hodnoty. Coliving je ale o něčem jiném. Stojí na sdíleném užívání výše zmiňovaných prostor a díky tomu na komunitě, bez níž by coliving postrádal smysl.
Jak ukazuje například projekt Zoku v Kodani, prostorová skladba a funkční využití colingových projektů může být velmi pestrá. Soukromé jednotky tady mají velikost od 16 do 40 m² a nabízejí čtyři typy soukromých variant – od kompaktních garsonek po prostornější lofty. Nejmenší jednotka obsahuje vše potřebné na minimu prostoru: postel, bar, koupelnu a sofistikované úložné prostory. Díky promyšleným detailům, rafinovaným úložným systémům a flexibilním interiérovým prvkům představují plnohodnotné bydlení, které se přizpůsobuje potřebám každého jednotlivce.
V českém prostředí je o tento typ bydlení zájem zatím spíše okrajový, přesto může být do budoucna odpovědí na výzvy souvisejícími s celkovou dostupností bydlení. Coliving ukazuje, že domy mohou být víc než jen soubor bytů. Mohou se stát organismem, který propojuje jednotlivce do komunity a nastavuje nový standard bydlení.
