V Česku máme první čtyřpodlažní dřevostavby, ve Švédsku se už ale staví i 20patrové. Kde jsou kořeny moderních dřevostaveb ve Švédsku?
Vše začalo tím, že došlo ke změně normy v roce 1994. Do té doby to bylo podobné, jako je to dnes v Česku. A přistoupili k tomu tak, že řekli, že je jedno, z jakého materiálu stavební prvky jsou, záleží jen na tom, jakou mají funkci a jestli obstojí v požadavcích například požární odolnosti, hlavně co se týče časové klasifikace. Při projektování je proto důležité, aby všechny nosné prvky, ať už jde o stěnu nebo trám, odolaly požáru po dobu, která zajistí bezpečný únik osob.
S tím ale souvisí také rozvoj nejrůznější certifikace materiálů a konstrukčních prvků, aby mohly být vysoké dřevostavby povolované a nevázla jejich výroba. Usilovně se na tom tady pracuje přes 30 let, takže za tu dobu se už z velkých dřevostaveb ve Švédsku stala poměrně zaběhlá praxe.
Takže boom vícepodlažních dřevostaveb ve Švédsku odstartovala změna legislativy?
Ano. Zároveň je ale potřeba si uvědomit, že ve Švédsku se nachází obrovské množství lesů a dřevostavby obecně tady mají velmi dlouhou tradici. Pamatuji si ale, že když jsem do White Arkitekter nastoupil, hodně se řešilo to, jak klienty přemluvit, aby si vybrali právě konstrukční systém ze dřeva. Celkem dlouho trvalo, než si na to klienti zvykli a šli do toho, protože nevěděli, jak se takové stavby budou chovat. Je to ale logické, velké stavby se tady vždy stavěly z jiných materiálů a lze je díky tomu snadno nacenit. Proto dlouho vedl beton a ocel. Pak se ale postavila první velká dřevostavba, na kterou se všichni chodili dívat, zajímali se o konstrukci, technologii výstavby i detaily, a tak se to pomalu rozjelo.
I v rámci soutěží jsme nejdříve navrhovali dvě konstrukční varianty, aby si zadavatel mohl vybrat. Hlavně kvůli tomu, abychom je dřevěnou konstrukcí nevystrašili.
Takže jste jako architekti nejprve museli klienty přesvědčovat o tom, že má smysl začít uplatňovat dřevěné konstrukce?
Ano, takhle to ve Švédsku začalo. Legislativa se sice změnila, ale trvalo dlouhou dobu, než si na to trh zvykl. Je totiž rozdíl, jestli se ze dřeva staví nějaká dvoupodlažní školka nebo třicet tisíc metrů čtverečních kanceláří. To s sebou prostě nese různá rizika a když už se někdo někdo rozhodne jít novou cestou dřevostaveb, tak si musí být jistý, že s tím nebudou problémy.
A druhá velká věc byla cena. Velké dřevostavby totiž byly ze začátku dražší. Museli jsme klientům prokázat ekologickou stopu, rychlost výstavby a hledat různé argumenty, aby pro ně byla dřevostavba výhodná.