Hlavní část výstavy se nachází v prostorách bývalé benátské loděnice Arsenale. Expozice je rozdělena do již zmiňovaných tří základních sekcí.
Hned v prvním sále, do kterého návštěvník vstupuje, umístil kurátor množství klimatizačních jednotek nad velké laguny s vodou, kolem nichž se prochází v temném prostoru. Klimatizace celý sál výrazně zahřívají, a voda se tak vypařuje. Dohromady to vytváří dusné a těžké prostředí. Ratti tím chce vyvolat pocit nekomfortu jako předobraz budoucího stavu, do něhož směřujeme – prostředí, na které se budeme muset adaptovat.
V dalších místnostech návštěvník prochází jednotlivými tématy. Natural Intelligence se zaměřuje na projekty vycházející z přírody, biologických systémů a adaptace na klima. Následuje Artificial Intelligence, sekce věnovaná technologiím, umělé inteligenci, algoritmům a robotice. Jeden z nejzajímavějších projektů zkoumá vztah mezi řemeslem a robotem: velký dřevěný trám je rozdělen na dvě části. Jednu zdobí řemeslník tradiční bhútánskou technikou, druhou opracovává robot řízený umělou inteligencí, který se snaží napodobit lidské řemeslo. Experiment ukazuje, jak může AI pomáhat při zachovávání řemeslných tradic, zároveň ale vyvolává otázku, zda výsledná robotická povrchnost může být skutečným pokračováním tradice. Collective Intelligence je pak věnována kolektivním, sociálním a interdisciplinárním přístupům, propojení lidí, technologií a přírody.
Na hlavní část Arsenalu navazují menší projekty a pavilony. Jeden z nich, od Normana Fostera, představuje molo evokující benátské kanály, které zkoumá nové způsoby mobility. Na plovácích jsou umístěna kola, symbolizující alternativní městský pohyb. Myslím, že kdyby tam byla šlapadla, na kterých můžete svézt i někoho dalšího, dávalo by to ještě větší smysl
Druhá část bienále se odehrává v benátských Giardini, kde se prezentují jednotlivé země ve svých národních pavilonech. Československý je, jak už bývá tradicí, zavřený. Ostatní expozice se popisují obtížně – každá země zpracovává hlavní téma po svém a pro návštěvníka je často složité jednotlivé prezentace spojit do soudržného obrazu.
Každé bienále se snaží znovu zodpovědět otázku, jak dnes vystavovat architekturu. Letošnímu se to daří o něco lépe než minulému, které bylo plné AI-generovaných vizí plochých budoucích světů prezentovaných na velkoformátových tiscích a projekcích. Letos je to spíše ,,back to the roots” jen s počítači místo kladiv a zednických lžic. Patrná je snaha vystavovat alespoň části architektury, které lze přenést jako umělecké objekty, fragmenty, prototypy či prostorové modely.
Pokud mělo toto bienále ukázat něco z budoucnosti, do níž směřujeme, pak jsem z výsledků vlastně rád. Budoucnost vypadá spíše jako hippie svět než jako místo plné nekonečných zrcadlových měst v pouštích nebo obydlených umělých ostrovů. Zdali stále zvažujete návštěvu, neváhal bych. Benátky vám na podzim připomenou pozdní léto a svým bludištěm vás vtáhnou do světa dobrého pití, jídla a architektury.
