Rozhovor s Helmutem Dietrichem

Mohl byste krátce popsat rakouskou cestu k vícepodlažním dřevostavbám? Kde je začátek moderních dřevostaveb v Rakousku?

Když jsem před 30 nebo 40 lety studoval ve Vídni, vzdělávání na univerzitách ohledně dřevěných konstrukcí prakticky neexistovalo. Hlavním důvodem byly regulace, které šly totálně proti dřevěným konstrukcím. Nemohli jste dokonce ani postavit schody ze dřeva v rodinném domě, aniž byste je nemuseli obalit nějakým nehořlavým materiálem. Po nějaké době se začal prosazovat tlak tyto regulace změnit, protože v Bavorsku i ve Švýcarsku se začaly ze dřeva stavět celé obytné soubory.

O jaké době se bavíme?

Bylo to v 80. letech. Na druhou stranu, Vorlarberg (druhá nejmenší spolková země Rakouska, odkud Helmut Dietrich pochází, pozn. red.) má silnou tradici dřevěné architektury, byla však takřka úplně přerušena v 50. letech. Po druhé světové válce lidé nechtěli bydlet v dřevěných domech, tak, jak tomu bylo po staletí. Chtěli masivní domy s bílými stěnami z cihel a betonu. Dřevěné konstrukce se tehdy využívaly jen u hospodářských stavení – pro stodoly nebo pro střechy.

Ve Vorarlbergu ale byli mladí architekti, kteří čerpali z řemeslné tradice. Začali v 60. letech, stavěli ze dřeva malé projekty. A tehdy to začalo. Přicházely také nové konstrukční možnosti pro výstavbu objektů s velkými rozpony, jako jsou tělocvičny nebo radnice. A to přineslo nové možnosti pro využití dřeva jako konstrukčního materiálu. Ale trvalo to poměrně dlouhou dobu, než se začaly využívat také v soukromém sektoru pro rodinné domy nebo industriální budovy. A pak se pomalu objevovaly veřejné projekty, například školky. Mladí architekti začali vyhrávat soutěže a zaměřovali se při tom na dřevěné konstrukce. To byl začátek širšího veřejného přijetí. Přišli na to, že je to pěkný materiál vytvářející příjemnou atmosféru a že není o moc dražší.

Takže podpora dřevěných konstrukcí vzešla od architektů?

Do značné míry to tak opravdu bylo.

A následně se přidaly také soukromé společnosti…

Myslím, že řemeslníci a dřevařské společnosti se na rozvoji podíleli velmi efektivně, snažili se například rozvíjet prefabrikaci. Spolupracovali při tom společně s architekty. Do procesu se postupně zapojily všechny důležité strany – klienti, veřejnost, média. Všichni se snažili proces podporovat. A to byla perfektní situace hlavně pro Vorarlberg, protože jsme na to byli připravení.

Došlo k nějakým velkým změnám v legislativě?

Ano. Ve Vídni došlo ke změně regulací někdy na přelomu milénia. Bylo to trochu legrační, nemohli jste postavit čtyřpodlažní budovu ze dřeva nikde v Rakousku, ve Vídni to ale šlo. Nejdříve šlo o pětipodlažní dřevostavby, pak sedmipatrové a pokračovalo se dále a dále. Jednalo se o právní akt, který změnil pohled na tento materiál. Šlo hlavně o otázku požární bezpečnosti.

A co říká dnešní legislativa v Rakousku ohledně vícepodlažních dřevostaveb? Nezáleží už na tom, jestli třeba pro pětipodlažní bytovku použijete beton nebo dřevo?

Ne tak docela. Pokud se bavíme o čtyřech nebo pěti patrech, je možné dřevo využít vcelku normálně. U vyšších staveb už musíte uvnitř vše obložit, nesmíte uplatňovat dřevěné povrchy. Ve Švýcarsku je tomu jinak. Tam už bylo přijato, že dřevo si je s betonem rovnocenné. I když z pohledu požární ochrany je zapotřebí u dřeva velmi důsledné plánování i provedení celé stavby. A to ve Švýcarsku zkrátka umí. K tomu, abyste mohli postavit desetipatrovou dřevěnou budovu, potřebujete spoustu dokonalých postupů.

V Rakousku tedy dřevo stále není novým standardem pro vícepodlažní stavby.

V Rakousku stále platí pro dřevo větší omezení než v případě betonu nebo cihel, pokud se tedy bavíme o konstrukčním materiálu. Velkou překážkou je také celková lenost investorů a developerů.

Jde o opravdu o lenost nebo hrají roli také náklady?

Záleží na tom, co srovnáváte. Pokud porovnáváte ten nejlevnější způsob stavění, jako je izolace a okna z plastu, a obecně to nejlevnější z nejlevnějšího, pak jsou dřevěné konstrukce opravdu dražší. Pokud ale srovnáte dobrý standard, vychází to podobně. Lenost společností, které podnikají ve stavebnictví, souvisí s jejich zvyklostí na svých postupech. Podnikají třeba 50 let stejným způsobem a nechtějí na tom nic měnit. Nechtějí riskovat a přidělávat si potíže. Jednoduše staví a prodávají.

Jaké jsou hlavní výhody dřevostaveb z vašeho pohledu? Jde hlavně o šetrnost k životnímu prostředí?

Jde o mix různých věcí. Ekologický aspekt je velmi důležitý, jedná se o jeden z mála materiálů ve stavebním průmyslu, který je obnovitelný a pohlcuje uhlík. Druhá věc je ta, že je vhodný pro prefabrikaci. Takže například ve městech, kde je hustá zástavba a kde převažuje obvykle hlučný a špinavý stavební proces s velkým nákladním transportem potřebným pro každou stavbu trvající roky a roky se zátěží pro celé sousedství. Dřevostavby mohou udělat stavební proces ve městech mnohem příjemnější pro okolí. Jednotlivé části dřevostaveb lze navíc produkovat v dílnách a mnohem přesněji. Zároveň taky mohou vznikat stavby s lepší atmosférou a více kvalitami, které jsou lepší pro naše zdraví, přírodu i srdce.

Takže u dřevostaveb hraje roli i emocionální stránka věci.

Ano, je to jiný pocit, když vidíte dřevo a můžete si na něj také sáhnout. Samozřejmě také u dřevostaveb jsou části, které musí být z betonu. Neznamená to, že u dřevostaveb nesmí být vůbec žádný beton. Je to o tom, jak zkombinovat materiály, které jsou pro danou věc nejlepší. Někdy jde o hybridní konstrukci. Beton a ocel pomáhají dřevu a naopak. Myslím, že musíme mnohem více přemýšlet o velkých konstrukcích provedených hybridním způsobem.

Jsou dřevěné konstrukce v Rakousku nějak podporovány na politické úrovni?

Ano, přinejmenším při politických diskusích zaznívá, jak je potřeba klást důraz na uplatňování ekologie v praktické rovině. Závisí ale na konkrétním regionu. Současně betonová a ocelová lobby má mnohem větší sílu než dřevařský průmysl. V Rakousku patří lesy částečně státu a částečně tisícům soukromých majitelů, kteří se třeba o ně tak dobře nestarají, takže dřevo není uplatněno ve správnou dobu na trhu. Existuje hodně lidí, kteří jsou zapálení pro dřevo, jako jsem já, ale není za tím žádná velká síla.

Takže u nás potřebujeme ještě nějaký čas, než budeme také stavět velké stavby ze dřeva úplně běžně?

Určitě. Chce to čas. Je to taky otázka znalostí, které nepřijdou jen tak, nedají se koupit. Částečně ano, ale ne úplně. Pokud budete chtít v Česku postavit velkou budovu ze dřeva, najdete určitě architekty i inženýry, ale pak narazíte u hasičů, kteří řeknou, že to nejde, možná později. Ve Vídni to bylo po dlouhou dobu podobné a změnilo se to z jedné na druhou stranu velmi rychle. Nevěřil jsem tomu, bylo to úžasné.

Lidé jsou neustále fascinovaní výškou, tím, co je možné ze dřeva postavit – 20 pater, 40 pater, 100 pater. Myslím si, že mnohem důležitější je přicházet s běžnými budovami, třeba třemi čtyřpatrovými bytovými domy. Stavíme tisíce a miliony bytů po celém světě, a pokud alespoň část z nich bude ze dřeva, je to lepší, než když budou všechny z betonu.

Helmut Dietrich (*1957) patří mezi hlavní průkopníky vícepodlažních dřevostaveb v Rakousku. S kolegou Muchem Untertrifallerem založil v západorakouském Bregenzu roku 1994 architektonické studio Dietrich | Untertrifaller Architekten, které má kolem devadesáti zaměstnanců. Pobočky studia najdeme ve Vídni, St. Gallenu, Paříži a Mnichově. Dietrich se rovněž řadí mezi přední představitele mezinárodně uznávané vorarlberské školy.

Rozhovor proběhl u příležitosti Salonu dřevostaveb 2023.