Soutěží se klíčové stavby ve velkých městech v mezinárodní konkurenci (Pražská Filharmonie, Hlavní Nádraží Brno), ale i budovy středního měřítka do regionů (Svazková škola Chýně v Hostivicích či bytové domy 4Dvory v Českých Budějovicích). Komora architektů se posledních pět let prezentuje tím, že intenzivně vyvíjí tlak na municipality, aby veřejné zakázky nedávaly jen tak z ruky. A světe div se, ono se tak skutečně děje. Právě ony jsou totiž zadavatelem, který musí nastavovat měřítko kvality. Je zde ale stále co zlepšovat – zejména obce a malá města si již architektonické soutěže osvojili a používají je, velcí veřejní zadavatelé se k nim však uchylují minimálně, a přitom administrují velké investiční akce.
Co se týče zadání soutěží, jejich kvalita je na velmi profesionální úrovni. Zadání jsou zpravidla obsáhlá s jasně stanoveným programem, nepřekročitelnými limity a dodatečnými požadavky. Úměrně s tím však také narůstá množství práce, které je třeba odevzdat. A pokud se chcete umístit na předních příčkách, vězte, že kvalita práce musí odpovídat. Skutečně propracované půdorysy, řezy fasádou, profesionální vizualizace, schémata energetického konceptu, všechno to stojí ateliéry spoustu času a finančních prostředků. Trendem jsou ale
i rostoucí odměny, architektům se tak často vyplatí získat i druhé či třetí místo. Vizualizace návrhu jsou pro veřejnost vždy příslibem lepších zítřků, ale k realizaci je čeká ještě dlouhá a trnitá cesta. Publikované vítězné projekty, které člověk nemůže přehlédnout ve veřejném mediálním prostoru tak musí přejít do další, komplikovanější fáze realizace. Na rozdíl od předešlých let se jich ale většina skutečně realizuje (ZŠ Amos nebo ZŠ Chýně).
Když už se atelier rozhoduje, zda se do nějaké soutěže přihlásí, musí mít pocit, že nejde jen o čistou loterii, ale že s kvalitou odvedené práce se přirozeně přibližuje také dobrému umístění. My osobně si vždy se zájmem prohlížíme složení poroty a zvažujeme, zdali má dotyčný skutečně kompetenci rozhodnout o nejlepším návrhu. Musíme věřit, že se množství odvedené práce přetaví v něco skutečného, jinak je to práce nesmírně demotivující.
Neumístit se na stupních vítězů vždy chutná hořce, ale ani při třetím místě není zrovna co oslavovat. Bohužel protokoly ze soutěží a obecně odůvodnění poroty zůstávají daleko za zahraničním standardem. Například na webových stránkách stavebního úřadu v Curychu je podrobný seznam všech dokončených veřejných soutěží s často velmi obsáhlým odůvodněním v PDF. Každému hodnocenému návrhu je věnována minimálně jedna stránka s vyjádřením. Vycházíme z premisy klasického školního hodnocení. Když obdržím špatnou známku, tak si chci pečlivě projít celý test a analyzovat, kde jsem udělal chybu. Jestliže se chci poučit z předchozích neúspěchů, potřebuji zpětnou vazbu a tu můžeme u českých soutěží zatím jen hádat. Je to veliká škoda, jelikož to na celý proces, který jinak probíhá na profesionální úrovni, najednou vrhá špatné světlo a soutěžící se neubrání pocitu jisté míry nespravedlnosti, že došlo k rozhodnutí za půl hodinu a zavřenými dveřmi podle “pocitu“. Věřím, že porota rozhodovala v maximální možné míře na základě své erudovanosti, ale je snadné její práci zpochybnit, když nejsou zmíněna hodnotící kritéria. Mám dojem, že zpracovat jasné odůvodnění s prioritami, na které byl kladen největší důraz, je adekvátním výstupem soutěže, která často trvá několik měsíců. Všichni chtějí soutěžit, ale málokdo má chuť hrát ruletu se svým časem a kapitálem.
